Kůň

Kůň domácí (Equus caballus) nebo pouze kůň je domestikované zvíře patřící mezi lichokopytníky. V minulosti se koně používali na především na přepravu. Od 20. století se na nich jezdí hlavně rekreačně.

Slovo kůň označuje obecně jak samce, tak i samici koně. Samice je klisna; ta která již rodila, je kobyla. Samice v říji se říjí nebo se říjná. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Samice, která porodila se ohřebila. Samec je hřebec, vykastrovaný pak valach. Mládě koně se nazývá hříbě. Věda zabývající se koňmi je hipologie.

 

Evoluce koně

Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy; proto v Americe nejsou koně divoké, ale zdivočelé. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Přewalského, který přežívá, a Tarpan, který byl pak lidmi vyhuben.

 

Domestikace

První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př. n. l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla, třmeny i sedla.

 

Kůň v součastnosti

V současnosti se ve vyspělých zemích využívá kůň převážně pro zábavu a v podstatně menší míře než tomu bývalo minulosti i pro práci: například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) v centrech historických měst nebo při slavnostních příležitostech. Ve východní a jihovýchodní Evropě je kůň na venkově stále běžným tažným zvířetem. Setkat se s nimi lze i v cirkusech.

Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví – jednak k výrobě očkovacích látek a sér a dále také k hipoterapii. Největší využití koní je ale stále ve sportu.

Zdraví koně

Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5–38,5 °C (hříbata asi o 1 °C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8–16 dechů za minutu (hříbata 10–20), tepová klidová frekvence je 35–45 tepů za minutu (hříbata 100–120).

Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, schvácení kopyt, podotrochlóza, abscesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt, …), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny, …), nemoci očí (zákal, zánět spojivek, …), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění,svrab, vši, střečkovitost, …), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida,africký mor koní, dehydratace, …), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen, …); závažným onemocněním je tetanus a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi.

Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavky, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.

Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost,útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů, …

Zbarvení koně

Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák – od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš - jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš - mourek… Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí růžovou, bělouš černou. Ryzák – srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu, světlejší, nebo tmavší má i hříva a ocas. Ale nikdy nejsou černé. Plavák má barvu do žluta či šeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka. Koně mají velice častovrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv .získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy,výžehy nebo tetování. Ty vytvořené lidmi slouží k identifikaci jedinců.

Plemena koní

Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na:

    • primitivní plemena - zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá
    • kulturní plemena - jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů

Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:

    • Skupina koní mongolských (stepních)- jejich předkem je kůň Převalského, patří sem např. kirgizský kůň, baškirský kůň, sibiřský kůň, kazašský kůň, kabardinský kůň, altajský kůň,…
    • Skupina koní východních (orientálních) - jejich předkem je tarpan
      • podskupina koní íránských - achatelkinský kůň, jomutský kůň, lokajský kůň,karabašský kůň, perský arab,
      • podskupina koní tarpani - konik, hucul, …
      • podskupina koní arabského typu - arabský plnokrevník, berberský kůň, Shagya arab, těrský kůň, španělský kůň, andaluský kůň, lipicán, starokladrubský kůň, orlovský klusák, quarter horse, pinto, appaloosa, criollo, passo fino, francouzský jezdecký kůň, trakénský kůň, norfolk, yorkshirský kůň, hunter, morgan, švédský teplokrevník, brumby,…
      • podskupina koní anglického typu - anglický plnokrevník, angloarab, český teplokrevník, hannoverský kůň,
    • Skupina koní západních - jejich předkem je kůň západního typu (již vyhynul), patří sem např. norik, hafling, belgický kůň,peršeron, clydesdalský kůň, shirský kůň, torijský kůň, bitjug, …
    • Skupina koní severských (nordických) - např. fjordský kůň, shetlandský pony, dartmoorský pony, exmoorský pony, velšský pony, connemara, …

Ustájení 

Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byli od středověku ustájeni ve stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typů ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se (to je ale možné i u boxového typu). Frekvence stájových zlozvyků je však ve vazném ustájení větší než v ustájení boxovém. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka, ale trpí tu aparát koně (od pohybového, až po trávicí) díky nedostatku svévolného pohybu. Podestýlka je většinou sláma, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír či piliny. Pak následuje ve výčtuvenkovní ustájení, kdy se kůň pustí do výběhu, ale aby nastal stav welfare, musí kůň být venku 24/7 celý rok. Mnoho lidí se bojí, že koně nastydnou a podobně, ale kůň je také zvíře chytré a „přírodní“ pokud je na pastvině každý celý den, automaticky se k podzimu přesrstí na zimní období. Proto, že kůň je zvíře žijící ve stepích, viz výše, tudíž za normálních životních podmínek by musel každý den nachodit mnoho kilometrů (za vodou, potravou, závětřím...). Jeho tělo je stavěné na velké množství každodenního pohybu a nepravidelný přísun potravy. Ve stájích je kůň převážně uvázán/zavřen, tudíž se nemůže dostatečně pohybovat (jeden trénink denně ho opravdu nevytrhne) a je mu pravidelně dodáváno krmení přímo pod nos, což je pro něj v podstatě taky nepřirozené. Ve výběhu by měl být i přístřešek, nejlépe se zpevněnou podlahou. V zimě a v dešti ale kůň obvykle do přístřešku nezaleze, ukrývá se nejvíce před horkem.

Chody a ježdění

 

Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval. Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění.

Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod: trysk

Krok
Krok má čtyřdobý takt.
Tento pohyb se nazývá raterální, což znamená, že následující obě stejnostranné končetiny jdou po sobě. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny v kontaktu s podložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný.
Nohosled: LZ, LP, PZ, PP
Rychlost koně je v kroku 6–8 km/hod.
Klus
Klus je chod koně v dvoudobém taktu.
Pohyb je diagonální s krátkou fází vnosu.
Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok.
Nohosled: LZ+PP, PZ+LP
Rychlost koně v klusu je 4 m/s (15 km/h). Klusáci jsou schopni vyvinout 42–50 km/h na kratší vzdálenosti.
Jsou dva druhy klusu: lehký a pracovní. V lehkém klusu se vysedává a v pracovním se sedí pevně v sedle.

Cval: Cval rozpoznáváme na levou nebo na pravou ruku. Na jízdárně se cválá tzv. na vnitřní nohu, tj. že vedoucí je vnitřní přední noha. První nacválá vždy zadní vnější noha. Nohosled: LZ,LP+PZ,PP (na pravou ruku) a PZ,PP+LZ,LP (na levou ruku) rychlost v terénu je až 30 km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60 km/h (na kratší úsek).

Trysk: je čtyřdobý chod koně, nejrychlejším chodem. Přechod mezi cvalem a tryskem nazýváme rychlý cval neboli galop.